Hodinky s odbíjením – Když jsou kukačky vkusným doplňkem na zápěstí

Tagy: Technologie a pojmy | Klasické

Jakub Pitucha | 25.12.2023 | 7 MIN | 4x komentář

Dnes si spolu dopodrobna rozebereme další hodinkovou komplikaci. A jelikož se nebojíme, ukrojíme si pořádně velké sousto – zvonkohru… Já sám se totiž nebojím o zvonkohrách všeho druhu říct, že se hned vedle tourbillonu a věčného kalendáře jedná o jedny z nejsložitějších komplikací. A ono to taky není žádná pohádka – do kalibru o velikosti padesátikoruny „nacpat“ stroj, který původně rozezníval města z velkých věžních hodin… No ale nebudeme předbíhat a vezmeme to popořádku. Tak začněme!

Sonnerie nebo Repeater?

Hned ze startu si ale musíme udělat pořádek v názvosloví. Odbíjecí hodinky, ať už do kapsy nebo na zápěstí, se totiž dělí hned do několika skupin.

První z nich jsou tzv. „Sonnerie“. Tento typ hodinového strojku nám oznamuje (odbíjí) čas sám od sebe tak, jak postupně prochází jednotlivými hodinami nebo i čtvrtěmi.

Navíc tyto stroje bývají vybavené prvkem, například tlačítkem nebo páčkou, kterým můžeme toto ozvučení vypnout. Nemusíte se tedy bát, že vám Sonnerie začnou „bimbat“ třeba v půlce divadelního představení.

A u těch dražších (zde už se pohybujeme v řádech milionů) často najdeme i možnost, pomocí které můžeme libovolně přepínat i mezi samotnými druhy Sonnerie.

Druhy Sonnerie známe tři; Grande Sonnerie, Petite Sonnerie a Sonnerie au Passage.

První z nich, Grande Sonnerie neboli „velké vyzvánění“ (ve volném překladu), dokáže odbíjet každých 15 minut informaci o čtvrtích i hodinách. Každých 15 minut se tedy dozvíte (doslechnete) informaci o aktuálním počtu hodin a aktuální čtvrti. Do tohoto typu Sonnerie se pak většinou pouští jen opravdoví mistři hodináři, jelikož takový kalibr potřebuje obrovskou dávku energie a často zde nacházíme například dvojité pérovníky (jeden pro funkci času a druhý pro odbíjení) či jiná technická řešení, která dokážou nasytit takovýto hladový stroj.

Petite Sonnerie („malé vyzvánění“) je o kapánek jednodušší a také méně „upovídanější“. Počet hodin se totiž dozvídáme pouze v každou celou hodinu a počet čtvrtí v určenou čtvrť.

A nakonec Sonnerie au Passage, které se vyznačují jedním jednoduchým tónem každou celou hodinu.

16.11.2023 - Jakub Pitucha
MeisterSinger Bell Hora recenze – „Sonnerie au Passage“

Druhá velká větev v rodokmenu odbíjecích hodin je tvořena o něco známější a početnější rodinou „Repeaterů“. Tento typ hodinového stroje totiž odbíjí na požádání, a to (ve většině případů) po interakci s posuvníkem na boku pouzdra, po jehož posunutí nám hodinky „přečtou“ čas ve svém ústrojí a odbijí určitou souhru tónů podle aktuálních hodin, čtvrtí a někdy dokonce i minut!

19.5.2023 - Agáta Vřeská
Komplikace mechanických hodinek

No a abychom to měli ještě těžší, jsou někdy hodinky dokonce vybavené obojím… Například jako Audemars Piguet Code 11.59 - Grande Sonnerie Carillon Supersonnerie za lidových 16 439 345 českých korun (dle aktuálního měnového kurzu v době psaní tohoto článku).

Kalibr 2956 modelu Audemars Piguet Grande Sonnerie Carillon.

Kapánek historie

Přes vskutku vyčerpávající úvod se dostáváme k historii. Je přece potřeba vědět, kde se vlastně hodinky s odbíjením vzaly. Za takového dinosaura ve světě odbíjecích mechanismů by se daly považovat staré věžní hodiny. Údajně nejstarší z nich pocházejí ze Sýrie z 12. století – odkud se postupně rozšířily po celé Evropě…

O pár století později pak začaly vznikat i první Repeatery – hlavním hnacím motorem tohoto vynálezu byla zejména touha zjistit čas i v noci. Naši předkové si pochopitelně nemohli užívat vychytávek dnešního hodinkového světa jako je třeba LumiBrite, Casio Iluminator nebo tritiové tyče. A tak na to šli úplně jinou cestou… řekli si, že když nemůžou hodiny v noci vidět, tak je alespoň uslyší.

7.5.2019 - Radim Krčmář
Luminiscence – Budiž světlo

Velmi důležitý milník pro hodinky s odbíjením byl rok 1687 – kdy si britský hodinář Daniel Quare nechal patentovat úplně první (v té době ještě samozřejmě kapesní) hodinky s odbíjením.

O tento patent se přel s jinou britskou legendou hodinařiny, Edwardem „Barlowem“ Boothem – ten však nakonec patentový souboj prohrál, jelikož jeho repeater potřeboval ke spuštění dvě stisknutí/posunutí na rozdíl od jednoho, které stačilo repeateru Daniela Quarea.

Tyto kapesní hodinky dokázaly odbíjet hodiny a čtvrtě a trvalo ještě dalších 63 dlouhých let, než další britský hodinář, Tomas Mudge, dokázal roku 1750 vytvořit repeater minutový.

Daniel Quare, zdroj: Wikimedia.org

A kdy se repeatery konečně dostaly i na zápěstí? Psal se rok 1892, kdy přišli bratři Louis-Paul a César Brandtovi (zakladatelé značky Omega) za spolupráce se švýcarským Audemar Piguet s prvními náramkovými hodinkami s komplikací repeateru.

První náramkové hodinky s repeticí, 1892. Zdroj: omegawatches.com

Jednalo se sice jen o kapesní hodinky zasazené do nového kabátku určeného na zápěstí – můžeme ale říct, že tímto odvážným krokem otevřeli cestu dalším následovníkům. Tyto hodinky byly prodávány přes Tiffany New York a trvalo přes dalších třicet let, než se tyto modely začaly hrdě pyšnit jménem výše jmenované značky.

9.3.2023 - Agáta Vřeská
Tiffany Blue – hodinky v barvě drozdího vejce

Co se týče komplikace sonnerie – ta zůstala v drtivé většině „uvězněná“ ve starých stolních, nástěnných či věžních hodinách a na zápěstí se v mnoha případech neohřála. Jednoduše to nemělo přílišné opodstatnění – repeatery byly pro osobní použití prostě užitečnější.

Šneci, hřebeny a zobáčky – jak to funguje?

Po hodině historie si dáme kapánek té mechaniky – a i když nejsem vyučený hodinář a asi jím ani nikdy nebudu, pokusím se alespoň v rychlosti povyprávět o odbíjecích mechanismech i z technického hlediska.

Co se týče zdroje zvuku – v nejranějších repeaterech, například od výše zmíněných vynálezců Quarea nebo „Barlowa“ Bootha, bychom nejspíše mohli najít jakési ploché „gongy“. Později se začaly využívat drátky obtočené okolo těla kalibru, které v závislosti na délce a tvaru vydaly určitý tón (tento systém se používá dodnes).

Kladívko udeří do gongu obtočeného kolem kalibru. Zdroj: Monochrome Watches

Aby se dráty/gongy rozezněly, musí do nich udeřit kladívka. Ta musí „vědět“, kolikrát a v jakém pořadí tak mají učinit. Proto se v kalibru musí nacházet i ústrojí, které je schopno informaci o aktuálním čase přenést do úderů kladívek. Toto ústrojí je pak tvořeno mnoha díly, ale pro naše pochopení si popíšeme jen ty nejdůležitější:

Zaprvé zde najdeme tzv. „šneky“ – malé vačky pro hodiny, čtvrtiny a minuty, které obíhají „zároveň s ručkami strojku“. Každý šnek/vačka je pak rozdělen do několika kroků/stupínků (hodinový 12, čtvrťový 4 a minutový se 4 rameny po 14).

Čtyřramenná vačka se 14 stupni. Zdroj: Thenakedwatchmaker.com

Dalšími důležitými součástkami jsou tzv. „hřebeny“, které jsou znovu tři – každý pro určitou vačku. Každý z hřebenů má dvě strany; tzv. „zobáčky“, které interagují s vačkami… a zuby (na opačné straně), které díky naklonění celého hřebenu určí počet odbití samotných kladívek.

Perfektní vizuální vysvětlení:

Vše pak jednoduše rozpohybujeme za pomocí posuvníku na boku pouzdra, který slouží k natažení pérovníku, speciálně určeného pouze pro systém odbíjení. Jak jsem už psal výše – takový repeater je opravdu „nenasytnou bestií“ a potřebuje proto další zdroj energie pro svůj hladký chod. Například v modelu Credor (luxusní značky z rodiny japonského Seika) najdeme i speciální ukazatel rezervy chodu jen pro odbíjení.

V repeateru také najdeme neméně důležitý mechanismus, který zajišťuje, aby bylo odbíjení spuštěno pouze při jeho plném natažení; pokud tedy posuvník neposuneme až do nejzazšího bodu, odbíjení se nedočkáme. Tato malá vychytávka zajišťuje, aby nedostatečně natažený bicí mechanismus neodbíjel příliš málo hodin a neudával tak špatně ozvučený čas.

Posuvník u Armin Strom Minute Repeater.

A co Sonnerie?

Sonnerie hodinky – zejména Grande a Petite sonnerie fungují na podobném principu jako repeatery jen s tím rozdílem, že čas oznamují automaticky v určitém rozmezí. Naopak Sonneire au Passage jsou o mnoho jednoduší – tím, jak se ústrojí hodinek pohybuje vpřed časem, se pomalu roztáčí vačka interagující s kladívkem, které je v každou celou hodinu „upuštěno“ a tím rozezní tón oznamující celou hodinu

Jak porozumět, co nám hodinky říkají?

Nakonec nám už jen stačí bedlivě naslouchat a pochopit, co nám právě hodinky „odbimbaly“. Co se týče systému ozvučení – většina odbíjecích hodin funguje na stejném, jednoduchém principu.

První je odbit počet hodin hlubokým tónem, poté čtvrtiny hlubokým a vysokým tónem zároveň a nakonec minuty jen tónem vysokým.

Pokud bychom tedy posunuli posuvníkem repeteareru například v 8:47, slyšeli bychom něco jako: „Dong, Dong, Dong, Dong, Dong, Dong, Dong, Dong (8x pro hodiny)… Ding Dong, Ding Dong, Ding Dong (3x pro čtvrtě)… Ding, Ding (2x pro minuty).

Výjimkou je například model Zeitwerk Minute Repeater od německé značky A. Lange & Söhne, který čas odbíjí v nám mnohem bližším stylu – dovolil bych si říct v „digitálkovém stylu“. Jako první je klasicky odbit počet hodin, poté místo počtu čtvrtí slyšíme počet desetiminut a nakonec jen klasický počet minut.

Specialita na závěr

V závěru dnešního článku si povíme i nějakou kuriozitku – takovou tu typickou zajímavost, kterou začnete oslňovat své kamarády po třetím pivě… Málokdo totiž ví, že odbíjecí hodinky ve své historii vždy čas neodbíjely jen slyšitelně a nahlas… Zní to jako hloupost, že? Od čeho by pak odbíjení měly?

První z nich jsou tzv. „dumb watch“, které si údajně užívaly obliby zejména v letech mezi 1750 až 1820. Hodinky s „němým“ opakovačem byly určeny pro slepé nebo pro využití na schůzkách či koncertech. Hlasité gongy zde byly nahrazeny pevným kovovým blokem připevněným k tělu hodinek a hodinky proto vydávaly pouze diskrétní vibrace, které bylo možné cítit na dotek.

Znovuobjevení a vylepšení se tento vynález dočkal v roce 1979, kdy jej trojice autorů vytvořila pro svého slepého kamaráda. Tento nápad se rychle ujal a pod záštitou společnosti Chronoart jsme ho na trhu mohli vidět až do roku 2006. K tomuto roku bylo vyrobeno a prodáno 18 000 kusů audocronu.

Audocron od Chronoart.

Slovo závěrem

Tímto by to bylo ode mě k odbíjení již opravdu vše, přiznám se, že nebylo lehké tuto královskou komplikaci obsáhnout v jednom článku a věřte, že bych o ní bez nadsázky mohl sepsat desetidílný román. Doufám, že jste se tedy dozvěděli něco nového a budu rád, když pod článek napíšete svůj vlastní názor na odbíjecí mechanismy nebo se rovnou pochlubíte nějakým, který vám dělá radost u vás doma.